Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bristolští TURBOWOLF jsou případem řádně švihlé kapely, která našla cestu, jak spojit silné hitové zpěvy, retro, elektro, rockovou perverzi i stoner metal. Ačkoliv jejich zvuk kytar občas připomíná chiptune, v jejich hrudi bije poctivé rock’n’rollové srdce. Aktuální album je ukázkou toho, že i na současné rockové scéně jde věci dělat s vlastním ksichtem.
Jednoduché houpavé kytarové linky se unisono vpíjí do basy a vytváří jednolitou masu zvuku, ze které kapela tesá hranaté riffy, jež společně s funkční rytmikou jednoduše válcují. Do toho přichází velmi tvárný vokál šíleného Chrise Georgiadise, nakopávajícího kapelu do výšek i hloubek. Od éterických, zasněných poloh plných vzdušnosti až k sekanému chraplavému diktátu. Občas si připadám jako bych byl s TURBOWOLF na výletě v pekelné formuli, která jezdí na kokain. Trocha psychedelie a halucinogenů tu nezaškodí. Přece je to v jádru rocková párty, která pěkně prdí v kytarách a celek nepostrádá punkový lauf.
Jak pěvecké linky Chrise Georgiadise, tak jedovaté klávesy spolu s obhroublým zvukem kytar beze zbytku a jednoznačně definují tuto kapelu. Záměna je nepravděpodobná. Oproti minulosti mám pocit, že TURBOWOLF lehce ubrali nohu z plynu a přidali na melodičnosti, která jim ve výsledku velmi prospívá.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.